Superschopnost - umění pouštět emoce

 

Ahoj všem!

Postupem času si uvědomuju více a více věcí hodně do hloubky. O tom, že bychom emoce neměli držet v sobě, i když to spousta z nás dělá, víme, že to není dobré a ani zdravé pro naše tělo. Může se snadno stát, že si náš nervový systém přetížíme a dostaneme se tak na absolutní dno. Navíc tu máme i naše zdraví, které máme jen jedno a je potřeba si ho vážit a držet, neboť z vlastní zkušenosti můžu říct, že mít několikrát do měsíce teploty, záněty nebo problémy s jídlem (váhou a spánkem) není něco, co by bylo příjemné. Je to neskutečně omezující, když chcete něco dělat nebo máte nějaké vize či plány, ale nemůžete nic vykonat, protože tělo nemá sílu. Netýká se to jen fyzické námahy ale i třeba mluvení, psaní a vůbec nějaké komunikace s kýmkoliv.

 

Proto se naučme to pouštět. Pokud potřebujeme plakat, plačme. Pokud jsme naštvaní, nadávejme. Pokud jsme šťastní, radujme se. Zkrátka je cílem ty emoce skutečně procítit a nechat projít tělem, aby nám bylo lépe. A když už píšu i o tom pláči, ráda bych tímto pomoci s odbouráním stigmatu, že kluci a muži nesmí plakat. Kdo s tím přišel? Kdo zavedl takový iracionální názor? Muži nemají duši, pocity a emoce? Mají. Připomínejme jim to, že je to absolutně v pořádku. Všichni máme duši, jen rozdílné tělesné schránky, však i zvířata pláčou a to i samci. Pláč je snad faktor slabého člověka? NE! NENÍ!

 

Opět, když to vezmu ze svého života a okolí, kde toto tupé stigma stále je, se někteří pak hrozně diví, když najednou ten člověk, co se jen smál, i když byl zevnitř absolutně roztřískaný, najednou sebeznežije. Pak nastávají další „úžasné“ komentáře k těmto situacím jako „hm holt to byl slabší kus“ nebo co jsem slyšela komentář k tragické události velmi oblíbeného zpěváka z jedné skupiny, který trpěl na těžké deprese a úzkosti „no je jasné proč to udělal, zjistil, že výš už se nemůže dostat a přestalo ho to bavit“ takhle prosím fakt ne. Nikdo z nás jsme nešli v botách druhých ani jim nevidíme do hlavy. Minimum, které můžeme udělat je, že budeme lidi ve svém okruhu vnímat, a připomínat, že jsme tu pro ně, když se něco stane. Pokud ta situace nastane a vy si nebudete vědět rady, máme tu linku první psychické pomoci (116 123 nonstop) nebo rovnou volat PČR, pokud usoudíme, že stav je vážnější.

Každý z nás má nějaké démony, ale zároveň v dnešní době není ostuda, si říct o pomoc, naopak je to známka toho, jak silní jste ♥

S láskou Terry P.D. ♥