Přeskočit na hlavní obsah

5 měsíců bez tebe, tati

 Ahoj tati,

ani nevím, kde začít, hrozně moc nám všem chybíš. Je tu bez tebe pusto a prázdno. Žádná chuť k životu nebo motivace něco dělat. Chybí mi tvůj hlas, tvoje přítomnost, tvůj dotyk, tvoje nadávání na papírové tašky z rozvozu.. Mrzí mě, že jsme nemohli strávit spolu více času, byl, jsi a vždy budeš můj idol a hrdina. Neměl si to v životě lehké, ale stejně si v sobě našel sílu a začal si budovat domov a i svou pracovní kariéru. Na to, jaká jsi byl kapacita, nikdy ti to nestouplo do hlavy, naopak si ještě další lidi učil a pomáhal jim. Často se mi vrací vzpomínky jak na dětství, kdy jsme spolu blbli, zpívali si (to nám vše teda vydrželo, dokud to šlo), tak i na dospělost, kdy jsem si chodila pro rady.. Chybí mi ty chvíle u TV, kdy jsme se oxidovali, smáli se, poslouchali hudbu.. Nebo naše chození do parku, kde jsme kolikrát seděli i beze slov a bylo nám tak fajn, nepotřebovali jsme ani mluvit. Po tvém odchodu, jsem dělala drobnější úpravy bytu včetně škrábání a malování zdi, absolutně jsem nevěděla, jak se to děla, podívala jsem se akorát na YT a myslela si, že to mám za 5 minut hotové, klasika. Když jsem to dělala, slyšela jsem, jak se mi směješ a říkáš, jak to mám dělat správně, ale já mám svou hlavu a v mém světě nemusí být vše přece dokonalé. Chybí mi to, když sis na mě vzpomněl s rizotem, které zrovna ten den bylo v nabídce v restauraci, kam sis chodil v práci pro jídlo. To, jak jsme se vždy o vše dělili. nebo na dovolených, jak jsme si večer šli sednout někam do místní hospody na limču a pak šli danou lokalitu prozkoumat. Chci zpátky ty chvíle, kdy jsem byla doma, napsal sis o kafe a za 20 minut si odemykal dveře. Chci zpátky naše blbnutí venku a zpívaní random věcí. Vyprávění o tom, co se za ten den stalo. Chybíš mamušce i mně hrozně moc. Ale jak jsem slíbila, tak plním. Podařilo se mi zase trochu přibrat, začínám lépe fungovat a zvládat svůj stav. Dala bych vše za to, tě mít zpátky.. Aspoň 5 minut.. Doufám, že tě nic nebolí, netrápíš se, koukáš na nás a jsi aspoň trochu šťastnější, když jsi volný od bolesti, co ti ta nemoc přinesla. Bojoval si statečně a jsem na tebe hrdá.

 

Milujeme tě.

S láskou tvoje Teryna a mamuška

 

PS. už tě mám navždy na kůži ♥


 

Komentáře

  1. Upřímnou soustrast, Terry. Je mi strašně líto, čím si musíš teď prožívat bez někoho, koho znáš už od narození. Tohle mě fakt dojalo, pěkně zpracované... jsem rád, že jsem se na tvůj blog vrátil ♡♡

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

SOUTĚŽ O DÁRKOVÝ POUKAZ DO NOTINA V HODNOTĚ 500KČ

 Přemýšlela jsem, proč rovnou neudělat hned ze začátku soutěž a udělat tak někomu radost. Mám v plánu souteže dělat i další v průběhu času. :) Jak vyhrát? do komentářů pod tento příspěvěk: 1) napiště o sobě 3 silné stránky 2) napište jednu věc, kterou byste chtěli v životě změnit 3) napiště, co vás naplňuje nebo vám dělá radost Výherce vyberu 2.12.2024 a vyhlasím ho zde na blogu, abychom se mohli spojit. S láskou Terry P.D. ♥

O mně

 Zdravím všechny, kteří přišli na můj blog. Jmenuju se Tereza a trpím panickou poruchou více než rok následkem zdravotního stavu a následném úmrtí mé velice blízké osoby, mého táty. Rozhodla jsem se začít psát blog, protože mi psaní pomáhá a  třeba vám moje příspěvky pomůžou nebo naopak se podělíte se mnou o vaše zkušenosti vy. Budou tu nejen moje záznamy o aktuálním stavu a pokrocích, ale i nějaké moje hobby či tipy na různé věci. Byla jsem předtím "normální" holka, která žila a užívala si to. Chodila jsem na yogu, procházky, poslouchala hudbu, vařila, pekla a spoustu dalších věcí. Jenže to vše se změnilo s první panickou atakou 25.9.2023, kdy jsem šla z obchodu domů a najednou se mi udělalo zle. Myslela jsem, že je to infarkt, protože mi bylo na omdlení, přestala jsem cítit nohy a neskutečně mě bolel hrudník. Když jsem s průběžnými zastávkami došla domů, tam se mi to už rozjelo naplno, kdy začalo neskutečně rychle bušit srdce a já myslela, že umřu. Byla mi přivolána záchran...

3 měsíce bez táty

  Tři měsíce bez našeho parťáka.. Pocitově je to jako 10 minut a neustále si myslím, že je to akorát špatný sen, ze kterého se probudím a bude zase vše při starém. Bohužel je to ale realita, se kterou se všichni musíme naučit žít. Úzkosti se začaly zvyšovat s nadcházejícími Vánocemi, protože to budou první Vánoce bez táty a to je pro nás nepředstavitelné, takže jsme se s maminkou dohodly, že tento rok Vánoce rušíme absolutně a budeme dělat, jako by ten den byl jako každý jiný. Ta bolest je moc velká na to, abychom ještě něco vymýšlely a nakupovaly. Spousta vzpomínek na každém kroku, při kterých se třeba i zasměju, jenže hned na to mi dojde ten fakt, že už to nikdy nezažiju. Ale jak zpívají v jedné písničce „dokud mám všechny tyhle vzpomínky okolo sebe, znamená to, že nikdy nebudu sám“, i když se tak cítím. Každopádně jsme s maminkou potřebovali mentální restart a tak jsme vyrazily do hotelu v Černé Hoře. Neskutečné, jak i jedna noc strávená tam, vám dok...