Ahoj tati,
ani nevím, kde začít, hrozně moc nám všem chybíš. Je tu bez tebe pusto a prázdno. Žádná chuť k životu nebo motivace něco dělat. Chybí mi tvůj hlas, tvoje přítomnost, tvůj dotyk, tvoje nadávání na papírové tašky z rozvozu.. Mrzí mě, že jsme nemohli strávit spolu více času, byl, jsi a vždy budeš můj idol a hrdina. Neměl si to v životě lehké, ale stejně si v sobě našel sílu a začal si budovat domov a i svou pracovní kariéru. Na to, jaká jsi byl kapacita, nikdy ti to nestouplo do hlavy, naopak si ještě další lidi učil a pomáhal jim. Často se mi vrací vzpomínky jak na dětství, kdy jsme spolu blbli, zpívali si (to nám vše teda vydrželo, dokud to šlo), tak i na dospělost, kdy jsem si chodila pro rady.. Chybí mi ty chvíle u TV, kdy jsme se oxidovali, smáli se, poslouchali hudbu.. Nebo naše chození do parku, kde jsme kolikrát seděli i beze slov a bylo nám tak fajn, nepotřebovali jsme ani mluvit. Po tvém odchodu, jsem dělala drobnější úpravy bytu včetně škrábání a malování zdi, absolutně jsem nevěděla, jak se to děla, podívala jsem se akorát na YT a myslela si, že to mám za 5 minut hotové, klasika. Když jsem to dělala, slyšela jsem, jak se mi směješ a říkáš, jak to mám dělat správně, ale já mám svou hlavu a v mém světě nemusí být vše přece dokonalé. Chybí mi to, když sis na mě vzpomněl s rizotem, které zrovna ten den bylo v nabídce v restauraci, kam sis chodil v práci pro jídlo. To, jak jsme se vždy o vše dělili. nebo na dovolených, jak jsme si večer šli sednout někam do místní hospody na limču a pak šli danou lokalitu prozkoumat. Chci zpátky ty chvíle, kdy jsem byla doma, napsal sis o kafe a za 20 minut si odemykal dveře. Chci zpátky naše blbnutí venku a zpívaní random věcí. Vyprávění o tom, co se za ten den stalo. Chybíš mamušce i mně hrozně moc. Ale jak jsem slíbila, tak plním. Podařilo se mi zase trochu přibrat, začínám lépe fungovat a zvládat svůj stav. Dala bych vše za to, tě mít zpátky.. Aspoň 5 minut.. Doufám, že tě nic nebolí, netrápíš se, koukáš na nás a jsi aspoň trochu šťastnější, když jsi volný od bolesti, co ti ta nemoc přinesla. Bojoval si statečně a jsem na tebe hrdá.
Milujeme tě.
S láskou tvoje Teryna a mamuška ♥
PS. už tě mám navždy na kůži ♥
Upřímnou soustrast, Terry. Je mi strašně líto, čím si musíš teď prožívat bez někoho, koho znáš už od narození. Tohle mě fakt dojalo, pěkně zpracované... jsem rád, že jsem se na tvůj blog vrátil ♡♡
OdpovědětVymazatDěkuju za podporu ♥♥♥
OdpovědětVymazat